Doprava je na levačku?

Nekonečný ekonomický růst a dobrá dopravní obslužnost se staly takovými zaklínadly moderní doby. Asfaltujeme, betonujeme jak vzteklí, ale nemám pocit, že by se něco v dopravní situaci nějak podstatně měnilo k lepšímu. K tomu jistě přispělo i to, že se zboží přestěhovalo do obchodních center na periferii měst a to, že aut na silnicích jezdí minimálně 2x tolik než v roce 1989:

zdroj: www.ct24.cz

V praxi to znamená, že když člověk potřebuje 2 šroubky, musí sednout do auta a přejet celé město, aby si je mohl koupit. Z vlastní zkušenosti vím, že takových nadšenců, jako jsem já, kteří by tuto cestu vykonali pěšky nebo na kole, je opravdu hodně málo. A pokud se už odhodlají, vězte, že je to cesta velmi nepříjemná (většinou chybí infrastruktura pro cyklisty a chodce, proto je pěší nebo cyklista v těsném kontaktu s exhalacemi a hůře nárazníky projíždějích aut). Nikdo přeci nepočítal s tím, že by se někdo do obchodního centra lopotil na kole. Naopak vše musí být jednoduché a pohodlné. 

A tak pohodlně a jednoduše sedíme a nervujeme se v koloně a čekáme až se uvolní cesta a my budeme moci konečně zaparkovat na parkovišti. Místo parkoviště se před 10 nebo 15 lety ještě zelenala docela hezká louka, která vsakovala vodu, už není. A není další louka - lejeme další asfalt, další silnici, abychom nečekali v koloně a byli v obchoďáku zas o něco dřív. A tak už naše města vypadají jako dálniční síť v Porýní nebo jako ta, kterou jsem nahoře vytvořil v koláži.

Jednou určitě bude všude tolik asfaltu, že budeme kdekoliv autem úplně nejdřív a nejvíc pohodlně. Jediné naše štěstí je asi v tom, že nejde jedním zadkem sedět ve dvou autech najednou. Protože jinak nevím, jak by to skončilo.

A co chodec, cyklista nebo volně žijící zvířata? Stará se někdo o to, jak se jim prochází krajinou?

Tohle je prostě na levačku...

Není vyhnutí, shoříme

Dneska jsem si na doporučení Tomáše Hajzlera přečetl článek Hoří Země, něco si přej.
Článek je dobrý, mohu ho každému doporučit. Četl jsem takových už několik, vlastně se na mě poslední roky podobné jen lepí.
Když je shrnu, jsou o tom, že náš styl používání Země rozhodně není udržitelný a pokud s tím něco neuděláme teď, tak už nebude cesty zpátky. To, že nemůžeme růst ekonomicky, populačně ani jinak do nekonečna, je fakt, který byl mnohokrát promyšlen selským rozumem a proto musí být jasný jako facka, byť třeba jen podvědomě, snad každému uvažujícímu.

Jak pozoruju svoje okolí, je mi jasné, že není moc lidí, které by to nějak pálilo. Těch, co je to pálí a zároveň vyvodili důsledky pro svoje chování, je doslova jako šafránu. Přitom změna k lepšímu, aby byla účinná, by musela přijít nejlépe zdola od každého jednoho z nás.

Zatím to je spíš naopak, dál si žijeme v blahobytu a pořád nenápadně spotřebováváme víc surovin a produkujeme pořád víc odpadu.
Neodpustím si jeden banální příklad z reálného života, abych ukázal, že ke zlepšení sice cesta vede, ale není ani bez úsilí ani zadarmo:
Včera jsem potřeboval pro dceru nakoupit čtvrtky do školy. Měl jsem dvě možnosti: koupit jich 10 zatavených v igelitu za 39 Kč nebo 10 volně po 4 Kč za jednu. Vybral jsem si tu druhou možnost a to z několika důvodů:
1) vyhnul jsem se dvěma dalším zbytečně vyrobeným foliím, které se už teď mohly válet někde v koši,
2) zároveň jsem tím také otevřel cestu někomu dalšímu, protože jsem zvýšil obrat "alternativního" zboží, které by jinak docela dobře nakonec mohlo zmizet z trhu a nikomu by nechybělo, když čtvrtky v plastu jsou vlastně levnější,
3) penalizace 1 Kč mi nepřišla jako takové zlo za to, že jsem se zachoval ekologicky.

Kolik takových malých, ale pro budoucnost důležitých, rozhodnutí denně můžeme udělat? Kolikrát denně můžeme volit vlastní peněženkou? Pokud to dělat nebudeme, žádnou změnu neočekávám a Země se bude dál ubírat přímo do katastrofy. Vlastně to cítím, ještě o něco realističtěji (chcete-li pesimističtěji) - i kdybychom se teď všichni na celém světě začali chovat úplně vzorově, nastalé změny už nelze zastavit.

Janovo zjevení (9, 15-21) už nevypadá tak nerealisticky, že?
Tu byli rozvázáni ti čtyři andělé, připravení na hodinu, den, měsíc a rok, kdy mají pobít třetinu lidí. A jejich jízdních oddílů bylo dvě stě miliónů - slyšel jsem jejich počet. A ve vidění jsem spatřil koně a na nich jezdce: pancíře měli ohnivé, rudě zářící a žhnoucí sírou; hlavy koňů byly jako hlavy lvů a z jejich tlam šel oheň, dým a síra. Touto trojí pohromou - ohněm, dýmem a sírou ze svých tlam - usmrtili třetinu lidí. Vražedná moc těch koňů je v jejich tlamách a v jejich ocasech; jejich ocasy jsou jako hadi a hlavy těch hadů přinášejí zhoubu. A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které jsou slepé, hluché a nemohou se pohybovat; neodvrátili se od svých vražd ani čarování, necudností ani krádeží.

Co všechno může znamenat e-recept?

S e-receptem jako takovým se v České republice jen tak někdo nepotká, vlastně jen lékaři, kteří ho předepíší a lékárníci, kteří ho expedují. Oba ho celý vidí jen ve svém počítači.

Zbytek se musí spokojit s tím 12místným kódem - "identifikačním znakem" (PDII XXXX XXXX), ze kterého často nepozná vůbec nic.

12místný kód je pak předáván lékařem přes pacienta lékárníkovi prostřednictvím tzv. průvodky elektronického receptu. A tady začíná opravdu bohatá divočina. Pojďme se podívat na několik nejběžnějších případů z praxe - co všechno může znamenat e-recept?

Nejčastěji se setkávám s papírovou formou průvodky elektronického receptu. Ano, slyšíte dobře, ačkoli je to elektronický recept, je vytištěn na papíře. Většinou to vypadá téměř stejně jako normální recept dřív, akorát je na něm navíc čarový kód s oním 12místným kódem. Velikosti papíru běžně od A7 do A4. Zatímco dříve se na A4 vešly 4 recepty, teď je na tom samém papíře často předepsán jen jeden jediný lék. Tomu říkám "krok do budoucnosti". Budiž připsáno k dobru, že lékaři často průvodku natisknou na kdejaký odpad, který jim v ordinaci přijde pod ruku. Nejčastěji to jsou reklamní letáky z jedné strany čisté, blankety papírových receptů atp.

   

S papírovou formou "e-receptu" se setkávám ještě v případě, kdy si pacient poznamená 12místný kód na nějaký kus papírku. Opisují to z e-mailu, z smsky nebo jim to někdo nadiktuje po telefonu. I tak se to samozřejmě může realizovat výdej na "e-recept", pokud správně přečtu a opíšu všech 12 znaků.

Další častou formou je, že přijde pacient se smartphonem a na displeji mi nastaví průvodku v pédéefku, ze které pomocí čtečky mohu sejmout čarový kód. To už je opravdu cesta k elektronizaci. Ale i to má svá úskalí. Ne každý chce dát svého chytrouše z ruky, displeje různě usínají, kódy se ztrácí z obrazovky, mobily padají, mohou se tříštit o dlažbu,...

Další a bohužel v posledních dnech stále častější je předání identifikačního znaku formou smsky. V lékárně to pak vypadá tak, že jdou zase mobily z ručky do ručky a platí všechno to, co jsem už popsal výše nebo mi to pacienti hláskují písmenko po písmenku a pak hledáme chybu (b vs. v, i vs. y, 2 vs. 5, ...). Tohle je báječný způsob k procvičení trpělivosti.

To byly běžné způsoby, se kterými se setkávám zpravidla několikrát denně. Do toho všeho samozřejmě běží ještě stará agenda papírových receptů. Ty proudí od lékařů, kteří nějak zapomněli, nestíhají si vyběhat elektronické podpisy nebo se jim to zdálo moc složité nebo prostě mají koule na to, že to asi dělat nebudou nikdy. Zákon přece platí jen pro některé i v jiných oborech. Ještě před týdnem chrlila i liberecká nemocnice pouze papírové recepty. Pak jsou tu méně časté případy předání identifikačního znaku, ale o to jsou zajímavější:

Tak například, když nyní skončí platnost e-receptu, tak s tím já jako lékárník na místě nehnu. Mohu ale ukázat přívětivou tvář a pokusit se nějak domluvit s pacientem nebo přímo s lékařem, když se ho podaří zastihnout u počítače a v dobré náladě. Pak mi proudí nová kombinace 12 písmen a čísel přímo do ucha. Je dobrý to sázet rovnou do počítače a tak zkontrolovat, zda se recept načte nebo jsme si v něčem špatně rozuměli a hned to ještě opravit. Po telefonu jsou jedlé kombinace jako třeba f vs. s.

Včera jsem řešil to, že si pán vyfotil pédéefko s čarovým kódem na svůj starší mobil přímo z monitoru počítače, ale už pak nebyl schopný to na mrňavém displeji mobilu zvětšit tak, aby se dal přečíst 12místný kód nebo dokonce naskenovat čarový kód čtečkou. Ani mně se to nepodařilo. Skončilo to zase telefonátem lékařce a ta báječná fronta pak, 👌

A přínos e-receptu v praxi? Pokud funguje všechno jak má a pacient přinese fungující čarový kód, práci při výdeji mi to ušetří (nemusím se zdržovat s vypisováním rodného čísla, čísla lékaře a pojišťovny) a výdej urychlí. Pokud ale přijdou s 12místným kódem, který musím datlovat - jsme na tom jen o méně lépe než za éry papírových receptů. Když to vezmu v globálu, ještě je na konceptu e-receptů co dotahovat.

Pandemie plechiázy

Poslední dobou se v mém okolí všude šíří tahle plechiáza. Je to šílená nemoc, která postihuje místa, kam se jen podívám: trpí jí udržované keře i křoví, travnaté stráňky, chodníky i příroda, kde jinak člověka nepotkám. Místa, která jsou trochu opuštěnější - škarpy a pangejty, různá závětří a kouty, okolí popelnic a kontejnerů, kolem garáží nebo místa, kam byste se za šera báli vkročit - tahle místa jsou plechiázou těžce postižena a řekl bych, že její pandemii pomalu ale jistě podléhají.
Možná jste pochopili o čem tady píšu, ale raději to povím jasně.

Je to o tom, že si lidi nevím z jakého důvodu začali kupovat pití v plechovkách, ale nějak se ještě nepopasovali s likvidací odpadu, který jim pak zbyde v ruce.

Sám bych si nikdy takovou věc nekoupil, ale poměrně často při svých toulkách vysbírám třeba celou igelitku jenom plechovek (o PETkách a jiných obalech zase jindy). A tak teď tady chci napsat o tom, co mě při jejich sbírání nejvíc udivuje.

Pro koho může být těch 250 ml chemie v plechovce od Coca-Coly takovým požitkem, že si ji za cca 13 Kč koupí, 200 ml upije a zbytek i s plechovkou hodí třeba vedle cesty v lese na Králové háji? Ano nemalá část obsahu v plechovce mnohdy z kdovíjakého důvodu zůstane. Vím to, protože než to dám do tašky, musím to vylít, aby mi to pak z ní necmrndalo.

Pořád mi taky není jasný, co si ti odhazující myslí, že s tou plechovkou jako příroda udělá. Myslí si snad, že se rozpadne, anihiluje s antiplechovkou nebo už počítají, že to po nich seberou popeláři nebo rovnou nějací dobrovolníci či takoví blázni jako jsem já? Ohlédnou se aspoň, jestli se někdo nedívá, než to hodí přes rameno? Překvapuje mě, jak překonali ten blok, který já mám, pokud by mi někde mělo něco odpadnout jen tak od ruky. S několika kamarády jsme bohužel došli k tomu, že nemyslí vůbec a kdo se kouká nebo nekouká, jim je nejspíš jedno. To je ale zásadní problém, u kterého zatím skončily všechny moje naděje, že by se to mohlo někdy nějak zlepšit. To, že totiž nemyslí, že těžko přivede k přečtení tohohle nebo podobného jiného textu a k tomu, že se chytnou za nos a budou si to po sobě uklízet. A tak tímhle článkem zas mohu oslovit pár podobných, kterým to vadí taky nebo naštvat pár těch, co si myslí, že to moc žeru.

Dál mě zaráží, kolik nepořádku stačí nadělat jenom jediný člověk. Třeba v údolíčku v Temné ulici, pravidelně vysbírám tašku plechovek od jedné značky piva, kterou jsem v životě nikde jinde neviděl.

Jak ten odpad teda likvidovat? Neměly by se o to tak trochu starat obchodní řetězce, které tyhle produkty mezi lidi ve velkém lifrují? O tom, že to tak jednoduché nebude a že je lepší se takovým obalům raději vyhnout píší třeba tady. Že to nebude tak jednoduché s tím tříděním mi přijde i kvůli tomu, že ledaskteré plechovky, které už na místě leží delší dobu jsou poněkud rezavé a to pak teda na čistý hliník moc nevypadá. Plechovka taky samozřejmě nebude jen plech, to už vyplývá z technologie její výroby. Tím bude ztížená její recyklace. A co obce? Neměly by se na to udělat nějaké kontejnery nebo to má každý do sběrny vozit zvlášť?

Jak píší zde: Každopádně omezením nákupů v plechu nic nezkazíte.
A pokud to bez toho nejde, to nejjednodušší, co lze udělat je - s odpadem se trefit aspoň do koše nebo popelnice.

Za nákupy do zahraničí

Mnoho lidí v mém okolí jezdí za nákupy přes hranice do Polska nebo Německa.
Chápu je, jídlo tam je prý i podle průzkumu kvalitnější za stejnou cenu nebo dokonce levnější. Zdálo by se, že pro toho, kdo bydlí v pohraničí není moc o čem přemýšlet.
Přesto mi to ale přijde absurdní, žijeme přece v České republice a daně odvádíme tady, platíme z nich politiky a tak by se oni měli postarat o to, aby naše potraviny byly přinejmenším ve stejné kvalitě, když už ne ve stejné ceně. Místo toho stále více lidí jezdí do ciziny a peníze za ty nákupy zůstanou tam a stát na tom zase tratí. Myslím, že tohle je opravdu čistě politické rozhodnutí. Jednotlivci tomuto problému mohou snad pomoct jedině tím, že budou volit peněženkou a např. kupovat kvalitní výrobky od regionálních výrobců. Ale chápu, že shánění jednotlivostí po různých obchodech není pro každého a časově je příjemné koupit všechno pod jednou střechou. Není ale zrovna to příčinou toho, že jsou potraviny tak nekvalitní? Vždyť obchodní řetězce vyvíjejí na výrobce nemalé finanční tlaky. Musí zaplatit obrovské cifry regálovného, aby vůbec mohli v supermarketu prodávat. Ošizení výrobku je pak jasným důsledkem toho, že na tom chce výrobce taky alespoň něco trhnout.
Jak z toho ven? Je opravdu hlídání letáků a všech možných akcí cestou ke kvalitě nebo je to jen podporování toho, že nám budou do nekonečna předkládány větší a větší blafy?
Zamysleme se nad tím a volme peněženkou.
Ještě k tomu ježdění do ciziny - ono je celkem dost dobře možné, že to zboží, co si tam kdo koupí bylo vyrobeno dokonce i u nás a pak cestovalo za hranice, abychom si tam pro něj nakonec zase mohli přijet. Tohle mi přijde ale fakt hodně uhozený! Proč si nevystačíme s tím, co vypěstujeme nebo vyrobíme doma? Kolik kamiónů jezdí zbytečně (zbytečný hluk, smrad, poničené silnice, poškození přírody)?

Protestní hladovka proti znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem

-1. den
Že bych mohl opravdu uskutečnit protestní hladovku proti znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem (dále jen hladovka) mě napadlo 30. 12. když jsem si šel lehnout. Myšlenka to byla natolik silná, že jsem  věděl, že už se jí nezbavím. Vlastně už dřív jsem se samozřejmě sledoval jednu velkou inspiraci:

0. den
Silvestrovská oslava je ideální příprava do prvních dnů hladovky.

Na úvod bych řekl, že to asi nebude pravá hladovka dle definice z wikipedie, která by měla skončit buď dosažením požadavku nebo smrtí. Je to prostě jen vyjádření nesouhlasu s politickou situací v ČR, které by mělo dle plánu skončit prezidentskýma volbama.

1. den
1. ledna (po půlnoci) už jsem si připil jen vodou. Hned ze dvou dobrých důvodů: 1. jsem abstinent a 2. hladovka bude pouze o vodě.

Krása jednoduchosti hladovky: slavnostní polévka, druhé jídlo i přípitek v jednom hrnku s vodou.









2. den
V práci (lékárna) je hladovka asi nejjednodušší. Ať se podívám do regálů vpravo nebo vlevo, chuť na doplňky stravy mě nechytá (to samozřejmě ani bez hladovky), receptové i nereceptové léky v šuplatech a regálech to samé. Voda teče dobrá. Moji pozornost rozptylují jen první pokusy lékařů o elektronické recepty. Je to habaďůra: zatímco někteří vystavují e-rp. i na léky nehrazené prodávané volně (Orofar, Herpesin, ...), jiní se nevzrušují a dál bez postihu vystavují listinné recepty a zřejmě není síly, která by je mohla přinutit k jednání dle zákona. Není ale možné se jim divit - e-rp. nepřináší nic průlomového a vybavení a čas, který je k tomu potřeba není zadarmo. I toho papíru se spotřebuje nakonec víc. Inu elektronizace počesku.
Večer jsem dostal vzkaz a podporu od Tomáše Hradílka. Hlavně ať piju hodně vody, dávám si pozor při řízení auta a dost spím, spánek, že vydá za jídlo. Vše provádím!

3. den
Třetí den bývá dobrý, možná nejlepší. Od rána je mi hej, začínám se cítit čistý a je mi lehko. Takový pocit bych přál každému, proč se o něj opakovaně a dobrovolně ochuzujeme. Jen občas zakručí v břiše a v noci se mi zdálo, že jsem se neuhlídal a uždíbl někde něco. Ale byl to jen sen.

4. den
Dneska rozšiřuju hladovku o protest proti Babišovi a jeho mafiánským praktikám. To se mi zdá ještě důležitější než to, kdo bude na hradě. Nechápu tu Babišovu drzost, se kterou se celému národu a teď už i celé Evropě směje do tváře. Není schopen ani té nejmenší femtosebereflexe, snad kdekoli jinde v demokratickým světě by stačilo už podezření, aby nemohl dál vykonávat funkci premiéra. Oněch 50 miliónů, kterých se přitom drží jako klíště, představuje jen pár setin promile jeho majetku, který beztak nemohl získat čistě. Místo toho se nám v přímém přenosu šklebí do tváře, zatímco my už pomalu nemáme výběr a: polykáme jeho šizené párky a z Polska dovezená a přebalená hnusná kuřata, pálíme v motorech řepkový olej, kvůli kterému byly do polí vylity tuny chemie, pijeme znečištěnou vodu,... Z toho všeho a mnohého dalšího jdou peníze do kapsy jemu. Že to tady huntuje na spálenou zemi mu absolutně nevadí, on je přece ten, který na svých reprodukčních klinikách bude léčit neplodné, kteří byli předtím chemicky vysterilizováni jeho podnikatelskou činností. Do toho všeho si je samozřejmě schopen zaplatit média, která pomáhají tomu, že ho volilo takové množství lidí a dál překrucují jeho image tak, aby vypadal jako jediný spasitel ČR. To je vrchol arogance!

5. den

Dnes jsem dorovnal délku svého dřívějšího nejdelšího půstu, co se bude se mnou dít dál je teda překvapením. 

Jeden hladovkový akvarel, dle fotky z Jizerské vyhl. na Drábovně, akvarel v bloku, 42 x 13 cm

6. den

Je mi krásně lehko, procházka kolem Pivovarských rybníků v pohodě. Jediný mínus je asi v tom, že mi je přes den docela zima. To bude ale asi spíš mým tělem, které je i normálně nedokrvivé na okrajích. Jediné, co mě během dne dokázalo prohřát byl večer skautský ples. Do polky jsem ovšem musel zlehka i normálně se mi při tom motá hlava. Potkal jsem několik nových zajímavých lidí, to že i oni budou volit Fišera mi zvedlo náladu.

7. den

Měřil jsem si tlak a k mému překvapení ho mám trochu vyšší, čekal bych to spíš opačně.

8. den 

Hladovka tak nějak lépe ubíhá, když mám nějakou pořádnou aktivitu. Navíc se u toho i trochu zahřeju. Tak dneska jsem vyrazil pro nás a pro kamarády autem pro jablka k Turnovu do Pěnčína. Nebylo to úplně jednoduché, pro mě jako pro velkého jablkožrouta, protože to tam opravdu krásně vonělo. Patnáctikilovou přepravku ještě uzvednu a řídit jsem se snažil víc než opatrně.

Vlastně je ta hladovka už několik dní (asi od 3. dne) docela jednoduchá. Je mi krásně lehko, nic mě nebolí, hlava se mi netočí, pohoda. Všechny vůně cítím mnohem výrazněji, myšlenky na to, že bych do něčeho kousl nebo se napil něčeho jiného než vody jsou pořád skálopevně zamčené. Takže se občas nadejchám svíčkové, vůně cibulky nebo ovoce a je mi fajn. Ani mi nevadí se koukat na lidi, kteří jedí. Voda už mi teda leze trochu i ušima, ale vím, že je potřeba, tak ji svědomitě piju.

Půst delší než 2-3 dny mohu doporučit každému, je to skvělý zážitek, cítím se omlazen, vyčištěn. Důvod, proč to lidi masivně nedělají, je možná právě v těch prvních 2-3 dnech, které je prostě potřeba nějak překonat. Tělo se brání tomu, že najednou nedostalo žádný cukr a brání se tomu. Pak ale pochopí, že nic nebude a zmlkne - smíří se s vaším rozhodnutím. Už se nevzpěčuje a pak můžeme zažívat ten dlouhý pocit, kdy začnete vlastně až nechápat, proč na sobě pácháme to násilí a jíme několikrát denně jídla obohacená o cukry nebo aspoň obsahujících dost tuků. Tělo tak nějak automaticky předpokládá, že bychom mohli někdy někdy v budoucnu hladovět a tak si dělá zásoby. Ale protože my vlastně nikdy nepřestaneme v tom přísunu, tak se zásoby (v podobě tuku) pořád zvětšují, a to nemusíme ani nijak enormně jíst. Takže máme zásob na několik desítek dní.

Po hladovce bych se nechtěl vrátit k normálu, ale najet velmi zvolna na setrvalý příjem menších dávek jídla. Ještě zvýšit příjem (hlavně syrové) zeleniny. Hlavní předsevzetí je vyhnutí se cukrům, moukám a škrobům. S prázdným žaludkem se to dobře plánuje, ale vím, že udržet předsevzetí až se trochu najím bude těžší. Tak snad na sebe budu umět být tvrdý, horší než teď to přeji nebude!

9. den

Poslední dny už se nic nemění: pořád je mi zima, pořád sucho v ústech i přesto, že piju a nemůžu už vodu ani vidět. Dnes jsem strávil 10 hodin v práci, potkal voliče Zemana. Snad se mi podařilo zasadit semínko pochybnosti o vhodnosti jejich výběru. Ale nevidím to bohužel moc nadějně - jakoby ani nevěděli proč ho volí, ale jsou naprogramováni mu to hodit. Tak snad se ještě zamyslí, když se setkají s člověkem, který podstupuje něco, čeho by zřejmě nebyli schopni.

Dál spřádám plány o mém dalším stravování a čtu si o zdravé výživě, třeba o luštěninách.

10. den

Dneska jsem v práci celý den ohromně trpěl zimou. Nenašel jsem sílu, která by mohla zahřát moje končetiny. Nahřátí u topení mělo vždy jen velmi krátký účinek, ruce i nohy byly dál ledové. To je asi to nejtěžší na celé hladovce. Bohužel s tím bojuju i za normálního stavu.

11. den

Konec hladovky se nezadržitelně blíží, musím říct, že už se dost těším. Vlastně mi ale není nijak špatně, nepociťuju téměř žádný hlad. Ale energie mi chybí to cítím jasně. Už si rozmýšlím, zda je opravdu nutné zvednout se za židle a někam jít. Normální pohyb mi ale problémy nedělá. Další projev mojí ztráty energie je to, že když ležím, tak si lehko přeležím nějakou končetinu, která pak mravenčí. To ale souvisí s tím chladem z nedokrvivosti. 

12. den 

... hladovka skončila v jeho půlce, když jsem odhlasoval. Teď už jsem na pozvolném návratu k normálu. Pokud jde o normál, tak jsem si předsevzal, že normál teď bude pro mě vypadal trochu jinak. Pokusit se vyhnout jednoduchým cukrům, snížit příjem pečiva a mouky. Zaměřit se ještě více na zeleninu, zapojit luštěniny, oříšky.

Hmotnost jsem stáhl ze 75 na 66 kilo, věřím, že se to bude chtít zase vrátit. Jdu na to ale pomalu. Jako obvykle začínám mixovaným mangem (mango + 2 jablka + kefír). Je to změna, ale po kratších půstech cítím větší blaho. Asi to souvisí s tím, že těch posledních několik dní jsem vlastně ani žádný pořádný hlad jako při 1-3denních půstech necítil.

A "politické" cíle hladovky? Na to si budeme muset ještě chvíli počkat. Opravdu si nedělám naději, že můj počin mohl něco změnit. Znova se mi to připomnělo, když jsem vyšel z volební místnosti a viděl všechny ty zástupy. Říkal jsem si kolik z nich asi volilo, to co já (zkoumal jsem to po parlamentních volbách a to bylo hodně slabé, teď to asi těžko bude jiné). Každopádně si teď ordinuju půst od sledování politiky, protože život je i o jiných věcech, jakkoli je politika důležitá.

Rozhovor z Časopisu českých lékárníků

Druhý pobyt ve tmě

O mém prvním pobytu ve tmě jsem se na internetu moc nešířil, vlastně pouze kratičká zmínka zde. Tak se pokusím oba pobyty tady trochu srovnat a popsat, ten co jsem právě absolvoval.

Zatímco 1. pobyt trval od 22. 2. 2016, 16:38 do 28. 2. 2016, 07:45, tedy 135 hodin (5,6 dne), druhý pobyt byl delší: od 9. 5. 2017, 14:07 do 17. 5. 2017, 21:42 (necelých 200 hodin, 8,3 dne). Nebyla to ale jediná odlišnost. První pobyt se konal v Praze, ve vytápěném podkroví, s donáškou teplého jídla 1x denně, se záchodem a obří koupelnou a stálo to tak kolem 5000 Kč.
Asi čekáte odlišnost druhého mého pokusu v každém slově. A je tomu skutečně tak: pobyt, který jsem právě ukončil jsem si zorganizoval sám tak, že vlastně asi jen 3 lidi mohli tušit, kde vlastně jsem a na jak dlouho. Pobýval jsem v chajdě nad Josefovým Dolem u nefrekventované lesní cesty v 953 metrech. Chatka se sice dala vytopit, ale pouze ohněm v kamnech, a to pro pobyt ve tmě není ono - takže jsem se zahříval pouze vlastním teplem, 90 % doby jsem trávil ve spacáku. Když jsem začínal, poměrně hustě tam sněžilo, takže jsem místy pořádně mrzl, hlavně nohy. Jídlo jsem měl to, co jsem si přinesl na zádech a bylo vždy zaručeně studené (nákup viz obrázek níže) vč. vody z pramene, kterou jsem si nabral na celou dobu do PETek. Koupelna nebyla vůbec, jen umyvadlo a voda ze zmíněného pramene. Suchým záchodem sice chata disponovala, ale nedal se pořádně zatemnit, takže jsem potřeby vykonával v místnosti do kbelíku s víkem (akorát to na těch 8 dní vyšlo:-) A cena, vč. jídla a dopravy kousek přes 2000 Kč.

Tak tohle je, nákup, který jsem sebou vezl. Připočtěte ještě asi 200 g kešu, 2/3 šišky Herkulesu, paličku česneku a 8 tyčinek, které jsem si předem vyrobil z kešu, fíků, datlí a makadamových ořechů. Jo a babány a 2 jablka jsem nechal doma. Domů jsem donesl zbytek trvanlivého chleba, kousek Herkulesu a paštiku. Zeleniny jsem chtěl víc, ale bohužel výběr v 7 ráno po státním svátku v Tescu na Kunratické byl tristní. Spokojil jsem se s řapíkatým celerem a česnekem (dobrá volba: celer vydrží a česnek desinfikuje - s vodou se ke konci začínalo něco dít:-)

Teď bych se krátce zmínil o výhodách, proč jsem si to na sebe takhle vymyslel.
Chtěl jsem zakusit, jaké to je, když člověk nemá dennodenní donášku jídla a tudíž ani přesný pojem o čase. Tak jsem si vymyslel buzení starým mobilem - ten jediný uměl probudit i vypnutý a bez světla, ale zase nejdelší doba - 7 dní. Tak jsem ho nastavil na čtvrtek na 22:00, že mě vzbudí nejprve po 2 dnech a pak po tom týdnu (dohromady 9). To vyšlo, ale na druhý signál jsem si už nepočkal. Jednak jsem to prostě nevydržel a asi 2 dny před signálem jsem se koukl na hodinky a druhak jsem nakonec odešel o den dřív. Chtěl jsem si to udělat trochu delší, levnější, drsnější, v přírodě, kde to mám rád. To se splnilo všechno, akorát letecký provoz byl ve dne srovnatelný s Prahou, zdálo se mi. Asi to tak bude, bude tam nějaký koridor:

Pokud se ještě jedná o hluk, nepříjemným bonusem bylo v noci chroustání a běhání myší, naštěstí mimo místnost a v posledních pracovních dnech prořezy motorovou pilou v okolí chaty (500-1000 m). Na druhou stranu jsem měl ale aspoň nějaké vodítko k tomu, jak odlišit den a noc.

Co jsem tak dělal? Ležel a snažil se zahřát ve spacáku, ležel a spal, snažil se přijít na to, co je asi za den; přemýšlel, modlil se, meditoval, jedl, plánoval, kreslil, hrál na harmoniku a didgeridoo, pískal, maloval a zapisoval si, co jsem pokládal za důležité. Útržek výsledku toho posledního můžete vidět níže. Přepis nebo kompletní autentický rukopis mohu na vyžádání zapůjčit vybraným zájemcům.

Co vlastně znamenal ten úplně první obrázek s těmi strašidélky? To je taková průřezová charakteristika celým pobytem ve tmě: chcete nakreslit to vpravo (dokresleno dotatečně za světla), ale potmě se vám povede trochu jinak. A tak podobně: myslíte si, že je středa a těšíte se už domů, ale pak zjistíte, že je teprve úterý ráno. Nebo jdete k umyvadlu a zpátky k posteli, chodíte tudy několikrát denně, ale tentokrát nevědomky zatočíte o 45° a zastavíte nosem 5 cm před komínem, koukáte přímo na něj a ani o tom nevíte, dokud nezačnete hmatat.

Dokázal jsem si, že to dokážu. Přežít v problematičtějším prostředí, bez pohodlí domova. Zklidnil jsem žití, popřemýšlel, pohoda.

Proč jsem tedy skončil nakonec o den dřív? Mohlo za to několik okolností: v mou vybájenou středu (den před koncem) jsem zjistil, že teprve úterý (mohl jsem to tušit, neštimovalo množství jídla na skladě oproti počtu dní i to, že by lesáci začali pracovat až v úterý a ne v pondělí a další. Ale ta chuť, aby už byla středa hnala můj mozek dopředu, přitom mnohem přesnější jsou v "bezčasí" biologické hodiny, hlavně kručení v břiše a naslouchání zvukům). Další asi hlavní trýzní bylo to, že jsem už asi 2 noci strašně těžko usínal a to prostě člověka dohání k šílenství :-) Celkovou atmosféru doladil plný "záchod" a naštěstí všechno vyřešil spásný nápad, jak vše ukončit se ctí: 

Skončit o den dřív, za tmy zabalit, uklidit a ve tmě odejít a cestou se rozedníváním aklimatizovat na světlo. Skvělý plán! V 21:42 jsem otevřel okenici do krásného okamžiku po západu slunce. Nad obzorem, zbývalo už jen nemnoho záře. Přesto se se mnou přívalem přemíry světla svět úplně zatočil, měl jsem pocit, že mi oči koukaj úplně šejdrem.

Vevnitř jsem pak zapálil svíčku, bylo mi trochu šoufl, ale lepší než při prvním pobytu. Uklidil, zabalil, zamknul a po 3. hodině ranní jsem se vydal čtvrtměsíčnou nocí směr hora Jizera, kam jsem se měl dostat na svítání. A stalo se tak, byla to koruna celé akce!

Rád povím víc ústně, ale vypisovat to nebudu.

Zkušenost s bitcoiny

Už je to celkem doba, co jsem zjistil, že existuje nějaká elektronická kryptoměna. A prakticky stejně dlouho mě to vábí, abych zkusil, jak to funguje.
Za Bitcoinem (BTC) je samozřejmě taky sofistikovaný matematickokybernetický aparát, ale základní fungování, člověk samozřejmě pochopí i bez něj. Začal jsem si o tom číst nějaké ty populárně vědecké články a pak i praktické návody.
Zajímavé a dobrodružné pro mě je to, že je BTC hodně volatilní = na směnách se dá hodně prodělat i vydělat. Prodělat píšu první záměrně, protože jsem si vědomý tohoto rizika, i když hlavním záměrem je samozřejmě výdělek. V minulosti jsem něco vydělal na směnách CZK/EUR na e-směnárně Valuto(mat), která ale už skončila, proto jsem zkusil jsem najít e-směnárnu pro CZK/BTC. A našel jsem Bitstock, který funguje obdobně jako dřívější Valuto(mat) - řízená směna CZK/BTC přímo mezi vlastníky valut.
No a teď k tomu, co jsem za pouhých 71 Kč zažil a co jsem se naučil:
Na směnách CZK/EUR ve Valutu bylo dobré to, že jsem tam měl zanesené 2 účty - jeden v eurech, druhý v korunách a oboje peníze jsem viděl v reálném čase v rozhraní e-směnárny. Když jsem nakoupil Eura, ubyly koruny a naopak.
Na Bitstock sice koupíte BTC úplně stejně, ale nakoupené BTC musí putovat do nějaké vaší externí bitcoinové peněženky (těch je několik druhů: softwarová (na domácím PC nebo on-line nebo hardwarová) a to je proces zaprvé zpoplatněný (s poplatkem musíte počítat při konverzi a zahrnout ho) a navíc dost pomalý. Rozhodně pomalejší než jsem si představoval u elektronické měny.
Takže se mi samozřejmě stalo, ačkoli jsem na to byl upozorněn, že jsem za koruny koupil BTC a pak když jsem je chtěl ve vhodnou chvíli prodat, tak jsem to udělal beze zbytku, ale zapomněl jsem na poplatek. Takže jsem musel ještě dokoupit další BTC, aby se mohla vůbec douskutečnit ta první transakce. Nejmenší objem je ale u nákupu bitcoinů na Bitstocku nastaven na 0,05 BTC, tak jsem ještě musel doposlat koruny. Abyste měli představu, všechno jsem stihl tak tak za 24 hodin, to je časový limit, do kterého se musí konverze uskutečnit, abyste nezaplatili pokutu za její neuskutečnění. Jistý podíl na celé anabázi měla i moje peněženka MultiBit, které došlé BTC jednoduše nezobrazovala správně. A poplatek se samozřejmě platí i z konverze.
Abych to na závěr nějak shrnul: oproti očekávání jsou platby BTC docela pomalé, jste závislí na nejlépe stolním počítači (v něm je peněženka asi nejbezpečnější). Navíc dokud nevidíte svoje BTC přímo před sebou na obrazovce, máte takový divný pocit, že se ty peníze vznášejí někde ve vakuu. Ale tím si nemusíme asi kazit radost, protože tak tomu je se všemi penězi, které zrovna nějak nedržíte fyzicky v ruce a i jejich existence je do jisté míry virtuální. A pak nezapomenout na dva druhy poplatků (za konverzi a za poslání BTC do/z peněženky).

Aktualizace 12. 8. 2017: na dnešním obchodu s 0,05 BTC jsem vydělal hříšně vypadajících 666 Kč a pokryl tím veškeré výdaje a prodělky za celé moje experimentování. Nervy, které s tím jsou, mi za to ale nestojí, peníze stahuju na účet a experiment končí. Je to na mě holt moc abstraktní. Peníze nehmatatelnější než ty, na které jsem běžně zvyklí.

Můj úplněk II

Od prvního pokusu popsat mé pohnutky k hladovění už zase uplynul nějaký čas a tak by se asi hodil nějaký ten up-grade. Jak to po sobě čtu, vidím, že se od té doby ledasco změnilo. Třeba bych už teď nebyl tak vehementní, pokud se týká odmítání slapových jevů uvnitř organismu. I když teda zrovna nic fyzicky nepozoruju, stejně jsem po přečtení knihy Tajná řeč stromů od Erwina Thoma už trochu obezřetnější.
Další věc, která se změnila je to, že teď úplněk čistě pravděpodobnostně vyjde častěji na víkend. Proč najdete zde. A musím říct, že je to možná příjemnější, i když je člověk doma, kde má přístup k hodně potravinám, který jsou snadně dosažitelný a mohl by na ně dostat chuť. To trochu neguje to, co jsem psal minule. No, ono je to vlastně nakonec jedno na kdy to vyjde.
Dneska je to poprvé, co jsem zkusil po uběhlých 36 hodinách hladovění hladovět dál. Po prvním dnu hladovění mi bylo poměrně dobře, ani hlava mě nebolela. Ráno 2. dne jsem hlad měl, stejně jako vždycky, ale řekl jsem si, že to vydržím ještě jeden den. Během dne to bylo opravdu o něco lepší, necítil jsem tolik hladu jako první den, i když jsem na jídlo myslel poměrně často. Hladovění mi nedalo až tolik práce. Tělesně jsem na tom byl večer druhého dne dost podobně jako při jednodenních půstech, možná líp - pocit, že si nemohu zahřát ruce a nohy, jemné brnění rukou a bolest zad. Všemu ale mohlo trochu pomoci i vysedávání u počítače. Tenhle pokus teda nakonec trval 55 hodin. A ten pocit, když jsem si ráno k snídani umixoval banán, jablko, hrušku, kiwi s vodou ... k nezaplacení.