Dnešní příhoda je snad dobrým úvodem pro to, o čem bych dneska chtěl napsat: Využil jsem volného místa v tramvaji a jednou jsem si sedl. Netrvalo ani 2 zastávky a z okénka vidím maminku s kočárkem, která se blíží k zadním dveřím a za několik sekund už prosí lidi z tramvaje, aby jí pomohl dovnitř. Několik mladíků, kteří probírají důležitější věci na ni akorát čumělo nechápajíce, co asi může chtít. Ani ostatní lidé nejevili známky toho, že by jí nějak vnímali. I vyskočil jsem a pomohl ji dovnitř a hledím co se nestalo, hbitá důchodkyně obsadila moje místo dřív, než jsem se stačil otočit zpět. Nu co...
Každý už dneska myslí jenom na sebe - pomáhat druhému? Proč, co z toho mám? Ještě by se se mnou soudila, že jsem jí na tom kočáru něco ulomil - to není nic pro mě. Já přece jdu cestou nejmenšího odporu za slastí a bohatstvím a žádný nuzák mi nebude křížit cestu...
V dnešním Reflexu k tomu sociolog prof. Jiří Musil řekl mimo jiné toto: V české společnosti existuje nedůvěra, opatrnost, strach. Lidé přestávají říkat, co si opravdu myslí. Sousedství se na venkově sice udržuje, ale často jen z nutnosti. Lidé nevědí, jak se mají chovat, tápou ve smyslu morálních hodnot. Sociologicky tomu říkáme anomie.
Každý už dneska myslí jenom na sebe - pomáhat druhému? Proč, co z toho mám? Ještě by se se mnou soudila, že jsem jí na tom kočáru něco ulomil - to není nic pro mě. Já přece jdu cestou nejmenšího odporu za slastí a bohatstvím a žádný nuzák mi nebude křížit cestu...
V dnešním Reflexu k tomu sociolog prof. Jiří Musil řekl mimo jiné toto: V české společnosti existuje nedůvěra, opatrnost, strach. Lidé přestávají říkat, co si opravdu myslí. Sousedství se na venkově sice udržuje, ale často jen z nutnosti. Lidé nevědí, jak se mají chovat, tápou ve smyslu morálních hodnot. Sociologicky tomu říkáme anomie.
Žádné komentáře:
Okomentovat